Dnešní děti jsou civilizací zítřka. Když dnes člověk přivede dítě na svět, je to podobné, jako by ho posadil do tygří klece. Děti se nemohou vypořádat se svým okolím a nemají nic, čeho by se mohly chytit. Potřebují lásku a pomoc, aby to zvládly.
Narážíme tu na ožehavý problém: o otázce, jak by člověk měl nebo neměl vychovávat děti, existuje skoro tolik teorií, kolik je rodičů. A přeci může vzniknout mnoho zármutku, když se při výchově dělají chyby, a může to dokonce ztížit pozdější roky vlastního života. Jedni se snaží vychovat své dítě tak, jak byli sami vychováni, jiní to zkoušejí s pravým opakem.
Mnoho rodičů je toho názoru, že bychom měli děti nechat vyrůstat samy o sobě. Žádná z těchto metod nezaručuje úspěch. Poslední jmenovaná metoda se zakládá na materialistické představě, že vývoj dítěte probíhá paralelně s dějinami vývoje člověka: že totiž „nervy“ dítěte „zrají“ s přibývajícím věkem nevysvětlitelným, magickým způsobem, takže nakonec vznikne morální dospělý jedinec s dobrým chováním. Ačkoli se tato teorie dá lehce vyvrátit jednoduchým pozorováním velké populace delikventů, jejichž nervy nějak nedozrály, je pohodlnou metodou výchovy dětí a těší se určité oblibě. Tím ale není postaráno o budoucnost vaší civilizace ani o podzim vašeho života.

Dítě je tak trochu jako list nepopsaného papíru. Jestliže se na něj napíše něco špatného, bude říkat něco špatného. Ale na rozdíl od listu papíru může dítě samo začít psát. Má tendenci psát to, co už bylo napsáno.